Když normální nestačí
Znáte ten pocit, kdy na vás ostatní koukají překvapeně nebo dokonce opovržlivě, protože neděláte to, co většinová společnost považuje za normální? Že na vás koukají cizí i blízcí skrz prsty, protože nezapadáte do škatulek a představy mainstreamového standartu? Co je vlastně "normální" a kdo to určuje?!
Já netvrdím, že všechno dělám "alternativně" a z principu odmítám všechno "normální". To by bylo stejně povrchní, jako dělat to právě naopak. Mluvím o tom, že pro mě osobně často to, co je považováno za normální, není dostačující. Dostatečně kvalitní, přirozené, ohleduplné, účinné, smysluplné...Zkrátka se to neztotožňuje s mým přesvědčením a hodnotami. A já se snažím žít tak, aby to nebylo v rozporu s mým myšlením a pocity, s tím, v co věřím a o čem jsem přesvědčená. Není to vždycky snadné a občas uklouznu, protože jsem tak nebyla zvyklá žít odjakživa. A to je jedna z věcí, kterou bych ráda předala svým dětem. Aby jednaly v souladu se svým přesvědčením, nebály se vystoupit z davu, pokud to tak budou cítit, nestrkaly hlavu do písku ze strachu z toho, že je někdo odsoudí. A především, aby se naučily rozlišovat svoje vlastní pocity, myšlenky a hodnoty a neplácaly se pak dlouhá léta v tom, že vlastně neví, kým jsou. Ne že by se člověk tomu nemohl naučit i v dospělosti, ale stojí to dost práce a trvá to. Trvá, než si něco takového uvědomíte a připustíte, trvá, než seberete odvahu s tím něco udělat, a sakra dlouho trvá, než se v té změti zorientujete a najdete své pravé já.
A tak moje dítě nedostává rohlík a piškoty, protože to nepovažuji za prospěšné ani neškodné, ba naopak. Rozhodla jsem se k tomu na základě jasných faktů, které utvářely moje přesvědčení, stejně tak jako za pomoci svého selského rozumu a intuice. Zkrátka jsem udělala vědomé rozhodnutí, které si dokážu obhájit, kdyby to bylo třeba. Ale primárně to nedělám, protože si myslím, že zodpovědnost nese každý sám, ať už za sebe nebo svoje děti, a nám ostatním nepřísluší do toho zasahovat. Pokud se někdo se zájmem zeptá, ráda vysvětlím, případně poradím, kde čerpat informace, ale "obrázek" o daném problému si musí utvořit každý sám. Jedině tehdy má takový názor podle mě tu potřebnou sílu a pevnost. A nezlomí vás fakt, že to 80% nebo 90% lidí dělá jinak, že si třeba vaši rodiče nebo kamarádky myslí, že děláte chybu, že vám to více či méně často dají najevo...Jasně, někdy má člověk slabší chvilku, tak ho to obzvlášť od těch nejbližších zamrzí a zabolí. Pak si stačí vzpomenout na to, kde jsem byla já před 5 nebo 10 lety, připomenout si důvody svého současného rozhodnutí, uvědomit si ten kus cesty, který jsem ušla a že každý si tou cestou musí projít sám, aby pochopil a uvěřil.
Proto vidím smysl v barefoot obouvání, respektující a citlivé výchově, stravě bez průmyslových výrobků, pohybu na čerstvém vzduchu bez ohledu na počasí, v lesních a "alternativních" školkách, v práci se svými vlastními emocemi a vzpomínkami, v přirozeném porodu apod. Naopak nevidím nic smysluplného a prospěšného na povinném očkování bez ohledu na potřeby jedince, v autoritářské výchově a tělesných trestech, v konzumaci "jídla" z krabiček a pytlíků hrajícího všemi chutěmi a barvami, v polykání doplňků stravy z lékárny nebo nazouvání dětí (dospělých jakbysmet) do tvrdých a úzkých bot. Bylo by toho určitě víc, ale to bych musela víc pátrat v paměti. Pro nastínění situace je to podle mě dostačující. A k přesvědčení o tom všem mě vedly v prvopočátku mé vlastní pochyby právě o tom "normálním" a následné studování, čtení a poslouchání desítek článků, knih a rozhovorů na daná témata. Na základě toho jsem pak došla k danému rozhodnutí. Netroufám si tvrdit, že je to ve všech ohledech konečné a neměnné, ale je to momentálně to nejupřímnější a nejsmysluplnější, co vidím.
Věřím, že všechno, co uděláme se nám jednou někde vrátí, ať už v tom dobrém nebo špatném. A taky věřím, že díky všem těm životním zkouškám, se stáváme právě tím, kým jsme. Máme vždycky možnost volby, na kterou stranu se přiklonit, kterým směrem se vydat. Jen dopředu s jistotou nevíme, jestli tohle je právě ta správná cesta. Ale nebojte, brzy to jistě poznáte :)